Ridley Scott byl zmatený. V roce 1983 byl požádán, aby natočil reklamu pro nový počítač Apple, který měl být uveden na trh následujícího roku. Scott si představoval, že Apple má něco společného s The Beatles. PR společnost Chiat/Day, která v té době pracovala s Applem, ujišťovala britského filmového režiséra, že se jedná o jinou společnost. „Řekli ‚ne, ne, ne, Apple je tenhle chlap jménem Steve Jobs'“ – vzpomíná Scott. „Já jsem řekl ‚Kdo je vlastně Steve Jobs?'“
Apple si přál, aby tento režisér ze South Shields přidal nějakou magii do jejich nového počítače z dobrého důvodu. Chtěli, aby pomohl oslnit Apple Mac jako revoluční, osvobozující a nezbytné zařízení pro domácnost i kancelář. Scott si přečetl scénář Apple reklamy s rostoucím úžasem. Pochopil, že děj je inspirován románem George Orwella „1984“. Ale něco chybělo – nezmínila se o produktu. „Bože můj [myslel jsem si]. Neříkají, co to je, neukazují to“ – řekl Scott v rozhovoru pro The Hollywood Reporter. „Ani neříkají, k čemu je to. Je to reklama jako umění. Byla to ničivě účinná reklama.“
Scott je pokorný. Hlavně díky jeho brilantnímu provedení scénáře, který se vysílal jako 60sekundová reklama během půlčasu Super Bowlu v roce 1984, byla tato reklama ničivě účinná.
Ve finálním filmu seděli temní, šedí dělníci v obrovské šedé místnosti před velkou obrazovkou. Scott šikovně najal tyto statisty z komunity skinheadů ve Velké Británii – zcela určitě vypadali jako potlačovaní zločinci, které by si normální člověk nezval na okurkové sendviče. Když seděli, velký bratr promlouval z obrazovky: „Dnes slavíme první výročí Směrnice o čistotě informací. Vytvořili jsme pro prvně v historii zahradu čisté ideologie – kde se každý dělník může rozkvést, chráněn od škůdců, kteří šíří protikladnou pravdu. Naše sjednocení myšlenek je mocnější zbraní než jakákoli flotila nebo armáda na Zemi. Jsme jediný lid, s jedinou vůlí, jediným rozhodnutím, jediným záměrem. Naši nepřátelé si budou povídat, dokud neomluví a my je pohřbíme ve vlastním zmatku. Zvítězíme!“ Vrrr! Nějaká komunistická nesmyslnost! Dobře, že je tam ruch na zadní straně místnosti. Stylová mladá žena v oranžových kraťasech a bílém tričku běží směrem k obrazovce, vyhýbá se druhům Velkého bratra, kteří ji pronásledují v futuristických přilbách. Tuto mladou ženu hrála Anya Major, modelka a diskařka, která se později objevila v hudebním videoklipu Eltona Johna „Nikita“.
Major získala roli po castingovém termínu v Hyde Parku v Londýně, během něhož se několik žen ucházejících o roli mělo potíže se zvládáním kladiv. Jedna z neúspěšných kandidátek téměř trefila náhodného kolemjdoucího, když ho pustila příliš brzy. Na rozdíl od ostatních se Major naučila umění rotace před hodem v pravý čas, aby optimalizovala jak rychlost, tak vzdálenost. Málokteré modelky mají tak absolutní kontrolu nad svými těly. To je důvod, proč si Major získala roli.
Ve finální reklamě zakrouží kladivem a pak ještě hodí na obrazovku, kterým odstřihne Big Brotherovu přenos a připraví tak miliony amerických diváků na konečnou triumfální zprávu. „24. ledna,“ řekl hlas za kamerou. „Apple Computer představí Macintosh. A uvidíte, proč rok 1984 nebude jako ‚1984‘.“ Televize po celé Americe na chvíli zhasly, než se objevil všudypřítomný loga Apple. Jaká zpráva? Apple Mac osvobodí potlačované masy od totalitního státního řízení. Všichni diváci museli udělat, aby dosáhli takové svobody, bylo zaplatit 4995 USD (v přepočtu přibližně 14000 korun). Steve Sculley, tehdejší CEO Applu, trval na tom, aby Macintosh stál o 500 USD více, než chtěl jeho spoluzakladatel Steve Jobs, aby pokryl náklady na reklamu, PR a především na ikonické reklamy Ridleyho Scotta.
Navzdory tomu, že se stal ikonou a výrobek byl revoluční, Apple Mac se ukázal jako propadák. „Byl brilantně pomalý a zastaralý a žádné množství manipulationu to nemohlo zakrýt“ – napsal Walter Isaacson, biograf Steva Jobse. Měl malý monochromatický monitor, neohrabanou grafiku, slabou paměť 128K a žádný interní pevný disk. Kritici mu brzy přezdívali „béžový toustovač“. Přestože se do dubna 1984 prodalo 70 000 Apple Maců, na konci toho roku se prodávalo pouze 10 000 kusů měsíčně, což vedlo k Apple krizi, která měla za následek vypovězení Jobse z firmy, kterou spoluzakládal.
Samozřejmě to nebyl konec Steve Jobsového příběhu. V roce 1997 provedl puč v zasedací místnosti a stal se generálním ředitelem Appu. Jobsovo druhé příchod přinesl produkty, s kterými je dnes spjat, například iPod (spuštěný v roce 1997) a iPhone (2007). Ve skutečnosti reklamy Apple z roku 1997 zobrazovaly historické osobnosti jako Gandhi a Einstein, naznačující, že oni, stejně jako Jobs, jsou osvobozující postavy, jak kampaně nesprávně tvrdily „Think Different“. Podle této kampaně byl Jobs nejnovější v řadě osvobozujících hrdinů, kteří lidem osvobozovali jak od fyzických, tak od mentálních pout. Jobsovy gadgety byly prodávány jako osvobozující zařízení.
FAQ (Nejčastější otázky)
1. Jaká byla Apple reklama, kterou režíroval Ridley Scott?
Apple reklama, kterou režíroval Ridley Scott, byla vysílána během půlčasu Super Bowlu v roce 1984. Jejím cílem bylo představit Apple Mac jako revoluční a nezbytné zařízení pro domácnost i kancelář.
2. Jaký byl zdroj inspirace pro děj Apple reklamy?
Děj reklamy byl inspirován románem George Orwella „1984“ a zdůrazňoval, že Apple Mac je nástrojem pro osvobození od totalitního státního řízení.
3. Kdo hrál hlavní roli v reklamě?
Hlavní roli v reklamě hrála Anya Major, modelka a diskařka.
4. Jaké byly reakce na reklamu a jakou zprávu předávala?
Reklama se stala ikonou a byla dobře přijata diváky. Předávala zprávu o individuálním osvobození od státního řízení.
5. Jak byl hodnocen Apple Mac?
Navzdory revoluční povaze se Apple Mac ukázal jako propadák. Měl malý monochromatický monitor, neohrabanou grafiku, slabou paměť 128K a žádný interní pevný disk. Získal si tak přezdívku „béžový toustovač“ od kritiků.
The source of the article is from the blog hashtagsroom.com